Po dlouhé době jsme se mohli opět těšit na závodní víkend a setkání s přáteli. Jak je u nás již zvykem, přípravy nám zabraly více času, než jsme očekávali. Ve čtvrtečním podvečeru však konečně konvoj, složený z nového speciálního servisního vozidla VW Transporter a přívěsu s naší Fabčou, vyráží s řidičem Jarou „Lanzi“ Lanšperkem a Radimem Kryštofem směr Šternberk. V místě našeho dočasného pobytu již celou akci zajišťuje a koordinuje náš logistický a materiální „manager“ Petr „Peca“ Vystrčil, který je vybaven vlastním elektrickým i plynovým topením, vybraným jídlem a vitaminem „S“ (domácí slivovičkou). Petr, za nemalé pomoci své kamarádky a traťové komisařky Jany Pavelkové, stíhají vytopit chatu na příjemnou teplotu a připravit velkou hostinu, za což jim patří velké poděkování. Po příjezdu Lanziho a Radimka již panuje pohodová atmosféra, kterou u večerního posezení ještě umocňují svojí účastí naši velcí přátelé Viki Pernica s Mardou Flekem.
Ráno již začíná tvrdá příprava a předzávodní shon, tedy ta toužebně očekávaná atmosféra. Kluci jdou najíždět a naše servisní duo Lanzi a Peca mají v plánu vybudovat servisní zázemí. V servisní zóně je však čekalo nemilé překvapení, neboť zjistili, že servis je otevřen od 9.30 hod., ale pouze na zvláštní povolení, o kterém jsme upřímně neměli ani potuchy. I to se však naší dvojici servismanů podařilo šalamounsky, ale zdárně vyřešit. Jejich radost ovšem netrvala dlouho, jelikož po rozbalení našeho servisního stanu zjistili, že není co stavět, protože konstrukce je „nemocná“, resp. „umřela“. Opět výtečně zaúřadoval náš logistický „manager“ Peca, který díky svým dlouholetým kontaktům v rybníce zvaném rally, ulovil od Jariho „Mattiho“ Pešla náhradní stan. Tímto patří naše srdečné poděkování celému JP Motorsportu. Pak již šlo vše jako po másle, k všeobecné spokojenosti a dle zúčastněných následoval „večer plný vášně“ a Radimkovo mírné trápení při psaní rozpisu.
Je tady sobotní ráno a historická událost pro SRT. Abychom zmátli všechny soupeře, jako kdysi jeden soudruh prohnilý carský režim, vytáhli jsme z rukávu pořádného …. Žolíka. Hodiny na šternberské věži se v čase 08:22 CET zastavily a na startovní rampu v centru Šternberka i do celého závodu vjíždí s Fábií st. č. 62 posádka v novém a nečekaném složení. Jako pilot se představuje dlouholetý spolehlivý navigátor Vladimír Kolařík a na místě co-drivera, velký kamarád a spolubojovník Radim Kryštof.
Tuto historickou událost obou členů posádky okořenili naši mechanici nechtěným „Kanadským“ žertíkem, když na zadní nápravu Fábie namontovali v krásném podzimním počasí vlivem drobné chybičky v komunikaci, mokré pneu. Moooc velká sranda!!! (tleskáme). Drobné nedopatření bylo včas odstraněno a posádka vyráží směr RZ.
Po úvodních kilometrech, které byly pro Vladimíra spíše o seznamování se s jízdními vlastnostmi naší fábie, než o nějakém závodění, přišla studená sprcha v podobě dosahovaných časů, kdy jsme od kolegů ve třídě, byť velmi zkušených a dobrých soutěžáků dostávali nepěkně naděleno. S přibývajícími minutami strávenými za volantem, se však postupně dostavovala jistota při průjezdu tratí a Vláďa si začal jízdu užívat. Velkou zásluhu na tom měl právě Radim, který víc než roli navigátora, plnil v autě hlavně roli instruktora a doslova sypal do sluchátek množství potřebných informací k technice řízení auta. Po poledním servisu, kde si kluci mechoši Peca a Jarda, střihli parádní duet v podobě opravy uvolněného držáku motoru, vyjela posádka vstříc opakovaným průjezdům dopoledních vložek. Nervozita byla pryč, Vláďa konečně stoprocentně důvěřoval Radimově diktátu a pomaličku si začínal rozumět i s autem. Dosahované časy byly výrazně lepší než dopoledne i když zkušeným soupeřům stále nestačili. U Vladimíra však začal panovat opravdu dobrý pocit z jízdy. Přejetí cílové rampy je pro něj takové malé soukromé vítězství a již teď mu malinko hlodá v hlavě, kdy že si to za volantem opět zkusí. A že si to v dohledné době opět zkusí, o tom není pochyb, neboť „jsme nejen tým“ .
Jak praví klasik „Sláva vítězům a čest poraženým“. My jsme však s žádným velkým úspěchem nepočítali. Pro Vladimíra byla samotná účast spojená s nabíráním dalších potřebných zkušeností v roli pilota a pro nás ostatní je podstatné, že jsme byť jen na krátkou dobu „vypadli“ od běžných životních starostí a doslova si krásně užili víkend mezi kamarády a přáteli. Že o legraci nebyla nouze, hovoří i kupa zážitků a vyjádření samotných mechaniků.
Peťa:
Rally Jeseníky končí. Kluky máme v cíli, projeli rampu, auto v UP, my na společné večeři a ze všech opadá napětí a dostáváme se do divné euforie. Jsu zničený jak Hirošima! Je mě zle od žaludku, jsu proste smutný, že už je konec. Ani večeři nemůžu dojíst. Vše je sbaleno a pomalu odjíždíme k domovu. Klepe se mnou zimnice a hlavou se mi honí myšlenka, proč není takových víkendů víc?! Přijíždím domů, sprcha, kouzelná lentilka, postel. Probouzím se v neděli v poledne. Nebyl to sen!!! Bylo to krásné!!! Kluci moc Dík.
Jarda:
Pro mě pěkně strávený víkend ve společnosti lidí, kteří vše berou tak jak je a nevytváří žádný zbytečný stres. Baví mě jezdit s dodávkou, na vozíku mít naloženou závodničku. Pojedou kamkoli a jsem rád za každou tuhle příležitost.
Všem Vám patří velký dík. Tak zas někdy příště přátelé a kamarádi….
Zanechte odpověď